Když jsem dne 4. dubna 1919 poprvé vystoupil na Staromětskému náměstí a poprvé začal kázati, byla ve mně zprvu úzkost a nejistota. Nebyl jsem jist, jak mne přijmete. Ale šel jsem prostě proto, že jsem k tomu cítil vnitřní poslání. Byl jsem dhodlán mluviti i v tom případě, že se mi dostane výsměchu a potupy. Musil jsem jíti, protože jsem pokládal za svou povinnost, jsa učitelem svého národa, sloužiti mu dla svých nejlepších sil a dla svých nejlepších vědomostí ve svém prázdném čase.
Ale výsledek nebyl takový, jaký jsem v nejhorším případě očekával. Setkal jsem se s porozuměním a slzy lesknoucí se v očích Vašich, když jsem líčil popravu staroměstskou, mne přesvědčily o tom, že správná jest cesta, na niž jsena se dal. Nejen souhlas theoretický, nýbrž i praktická pomoc z Vašich řad se dostavila. A co mn zaráželo, že nebyli to boháči, kteří přispěli hned na počátku na tisk letáků obnosy značnými, nýbrž lidé, kteří jistě peníz ten i jinak mohli použiti. Vzdávám jim tímto vřelý dík. Nikoli za peníz, který darovali, nýbrž za to, že utvrdili ve mně víru v lidstvo, víru v budoucnost našeho národa, jíž jsem měl tolik zapotřebí uprostřea zjevů všeobecné demoralisace a korupce. Oni mne přesvědčili, že ještě národ můj neopustili všichni duchové šlechetní, velí a silní, kteří pomohli mu přetrvati doby nejhoršího útisku. Oni přesvědčili mne, že ještě dnes lze stejně na lidu českém stavěti, jako za dob dřívějších, třeba že — a snad právě proto, že lid tento již jest hodně promíšen vrstvami intelligentními.
A společnost naše vzrůstala. Tytéž milé obličeje, tytéž zářivé zraky čím dále tím častěji se objevovaly, a třeba že jsme zůstali sdružením volným, třeba že svá jména navzájem sotva známe, přece jeden duch vládne námi všemi, všichni chceme dobro svého národa, dobro všeho lidstva a pomáháme si vespolek.
Tak mnohdy jsem podíhou práce již, již klesal. Jda na Staroměstské náměstí, tak často jsem slyšel v hloubi duše hlas posmívající se mé snaze chtíti napraviti národ zkažený, otočinou a vzájemným bojem ztýraný. Ale když jsem tam přišel a když přes špatné počasí mne tam očekávaly známé tváře přicházející tu se zprávou, tu s dotazem, tu s prací novou, anebo jen třeba s oddaným pohledem, tu zaplašeny byly pojednou všechny ponchybnosti a já věděl, já cítili, že stojím nikoli sám, nýbrž mezi svými biatřími a sestrami. Tu věřte mi, jsem Vás všechny vinul duševně k srdci svému, tu jsem Vás libal bo tvář. A Vy jistě jste to vycítili ze slov mých.
Přicházím k Vám dnes s malým dárkem vánočním. Slavnost vánoční jest slavností slunovratu zimníhc slavností ohně. Jako symbol, že noc se svými tisícerými hvězdami postupuje svou vládu dni se svou jedinou hvězdou denní; ode dávna rozsvěcována byla světélka na stromech, tak podobná hvězdám na nebeské báni. Také já Vám obětuji sto světélek, ba jen pouhých sto jisker, s tou nadějí, že všechny neshasnou, nýbrž že některá z nich roznítí zář na místě, kam bude položena.
Sto myšlenek jsem vybral z 25 prvních seteb a spojil je v jedinou knížku. Ale abych Vám umožnil jiskry tyto uplatniti, vydal jsem je vedle vydání knižního ještě na lístcích, jež se dají od sebe odděliti a jež můžete nenápadně někam položiti, kde doufáte, že mohou vyplniti svůj ákol.
Často bychom rádi někomu pověděli, že s ním nesouhlasíme, že nejedná dobře, rádi bychom jej požádali, aby se nad svým jednáním zamysli — ale říci mu to, znamenalo by začíti hádku a vzbuditi jeho hněv. On bude souditi, že jsou t